Luck of the Irish

Prach se vířil v rozpáleném vzduchu Cody, když se těžký povoz s partou dělníků od železnice zastavil před saloonem. Emmet Lannigan, kovboj s pronikavým pohledem a irskou tvrdohlavostí, si je změřil od shora dolů. Utahaní, špinaví, v oblečení prolezlém kouřem z parních lokomotiv. Emmet si odfrkl. Železničáři. To bude zase mejdan.

V čele té party stál chlapík s knírem jak kartáč a očima plnýma ohně. Thompson. Inženýr, prý. Hned jak vpadl do saloonu, začal řvát po pivu a nadávat na prach a vedro. Emmet to pozoroval s whisky v ruce a cítil, jak mu v žilách stoupá tlak. Ti Angláni si myslí, že můžou všude!

„Slyšel jsem, že stavíte tu vaši železnici,“ pronesl Emmet s ledově klidným hlasem. „To abyste mohli rychleji zdrhnout, až vám tady rozbijeme huby.“

Thompson se otočil. „Vy Irové jste banda zaostalých buranů. My vám neseme pokrok.“

Emmet se zasmál. „Pokrok? To jako tyhle tvoje kecy a to tvoje uhlí za nehtama? My si vystačíme s koněm a kvérem.“

Thompson mu plivnul pod nohy. „Uvidíme, kdo se bude smát naposled.“

Emmet vrazil Thompsonovi pěstí, až odletěl na bar. V saloonu začalo peklo. Židle lítaly vzduchem, pěsti se setkávaly s obličeji a těla se válela po podlaze. Šerif Eoghan Lannigan se snažil ten chaos nějak uklidnit, ale marně. Bylo to jako krotit tornádo v lahvi. Emmet s Thompsonem se svíjeli v prachu, jeden druhého zasypávali ranami. Ostatní se do toho zapojili hlava nehlava. Někdo se oháněl lahví, jiný židlí. Byla to rvačka, jakou Cody town ještě nezažilo.

Když se prach usadil, v saloonu zbyla jen spoušť. Rozbité židle, rozlité pivo a hromada potlučených chlapů. Emmet s Thompsonem seděli zády k sobě, odření a zadýchaní. „Tohle je jenom začátek,“ sykl Emmet. „A věř mi, že to pro vás nedopadne dobře.“

Thompson se zvedl, otřel si prach z kabátu a s krvavým úsměvem se podíval na Emmeta. „To se ještě uvidí, Irskej zmetku.“ Pak se otočil a s rázným pokynutím vyvedl své muže ze saloonu. Venku se zvedl vítr a zabouchl dveře s hlasitým prásknutím. Zdálo se, že i samo městečko Cody zadržuje dech v očekávání další bouře.“

Slunce se pomalu šplhalo nad vrcholky hor, které obklopovaly Cody. Jeho paprsky se prodíraly korunami mohutných borovic a vrhaly dlouhé stíny na dřevěné domky, které se tiskly k okraji lesa. Vzduch byl svěží a chladný, prosycený vůní pryskyřice a vlhké hlíny. Cody, malé městečko na úpatí hor, se probouzelo k životu. Z komínů stoupal dým, ženy vyklepávaly koberce na zápraží a muži se chystali do práce v okolních lesích a na pastvinách.

Z lesa se vynořil povoz tažený dvojicí mohutných koní. Prach se vířil za koly a snášel se na oprýskanou ceduli s nápisem „Dr. Ströber – lékař“. Povoz zastavil a snesli z něj mladého muže s tváří zkřivenou bolestí. Kalhoty měl roztrhané a prosáklé krví, noha nepřirozeně zkroucená. Doktor Ströber, muž s lesklou pleší a unavenýma očima, si povzdechl a zakroutil hlavou. Další oběť stavby železnice, která se pomalu blížila k městečku. „Položte ho na lehátko,“ pokynul mužům, kteří zraněného přivezli. „A běžte pro vodu a čisté obvazy.“

Zatímco doktor Ströber se skláněl nad zraněným dělníkem a zkoumal jeho ránu, neslo se z nedaleké bohoslužby kázání kněze Briana Becka. Jeho optimistický hlas se nesl mezi stromy a mísil se s šumem lesa. „I v dobách temnoty,“ zvolal Beck, „musíme si uchovat víru v dobro!“ Věřící, shromáždění pod stanovou plachtou kolem dřevěného kříže, odpovídali tlumeným „Amen“.

Mezi stromy se objevila vysoká postava předáka O’Connellyho. Nešel spěšně, ale cílevědomě zamířil k plachtě, pod kterou se konala mše. „Hej, vy lenoši!“ zařval. „Máte deset minut, abyste se sbalili a vrátili na stavbu! Povoz čeká! A jestli nezačnete pořádně házet lopatama, budete dneska bez výplaty. A kdo cekne o odborech, toho dostane do parády pan Smith a jeho chlapi!“ O’Connelly se zastavil před Beckem. „Promiňte, knězi, že vám ruším “kázání“, řekl sarkasticky, „ale tihle chlapi se mi flákají po městě a já potřebuju, aby makali!“

Beck se na něj s nesouhlasem podíval. „Pane O’Connelly,“ řekl klidně, „i duše potřebuje svůj čas k odpočinku. Neměl byste jim brát tuto možnost.“

O’Connelly se ušklíbl. „Duše počká, koleje ne.“ prohlásil a s gestem ruky popohnal dělníky pryč.

Křik a hrubé žerty pronikly až do ordinace, jak se dělníci vraceli k povozu. Doktor Ströber, snažící se soustředit na ošetřování zraněného, zvedl hlavu a zavrčel: „Mary, zavřete to okno, ať ten rámus neruší!“

Mary, mladá dívka s vlasy barvy havraního peří poslechla a zavřela okenice. V ordinaci se rozhostilo ticho, přerušované jen sténáním zraněného dělníka. Doktor Ströber mu ošetřoval zraněnou nohu. Mladík se v horečkách zmítal a volal o vodu. Mary mu přispěchala na pomoc. Nabrala vodu z džbánu a opatrně mu ji přiložila k ústům. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se tiše.

„Liam,“ odpověděl slabým hlasem. „Liam O’Malley.“

Jejich oči se setkaly a v tu chvíli to mezi nimi projelo jako blesk. Byla to jen krátká chvilka, letmý dotyk pohledů, ale oba cítili, že se děje něco výjimečného. Mary se v jeho drsných rukou a unavených očích zračila síla a zranitelnost zároveň. Cítila potřebu se o něj starat, ulehčit mu utrpení.

Ráno se Mary vydala k doktorově domu s miskou teplé polévky. Chtěla Liamovi přilepšit a doufala, že ho znovu uvidí. Když ale vstoupila do ordinace, spatřila doktora Ströbera, jak zakrývá plachtou bezvládné tělo. „Rána se přes noc zhoršila,“ zamumlal si pro sebe doktor a udělal si poznámku do notesu. Další čárka. Mary cítila, jak jí v hrudi ztěžklo. Nezhroutila se, smrt v Cody nebyla ničím neobvyklým. Ale tato smrt ji zasáhla jinak. Cítila smutek, lítost, a také zklamání. V tu chvíli si uvědomila, jak pomíjivá a křehká může být naděje, kterou v ní Liam včera probudil. Zůstala stát u jeho lůžka a tiše pozorovala, jak hrobník, muž s plnovousem a tváří zbrázděnou vráskami odnáší Liamovo tělo ven z ordinace. Její pohled ho vyprovázel až ke dveřím.

Zvuk přijíždějícího povozu se rozlehl ulicemi Cody jako zlověstné memento. Nebyl to jen zvuk dřevěných kol narážejících na kameny, byl to zvuk neúprosného osudu. Mary, stojící u okna, sledovala prachový oblak vznášející se za povozem. V jejích očích se zračil smutek, ale i rezignace. Věděla, že tento povoz nepřiváží jen dalšího zraněného, ale i další dávku bolesti a zoufalství. Byl to nekonečný kruh, který se uzavíral s každým novým příjezdem.

Cena

Konec registrace 28. 02. 2025

Herní & Pravidla